Já vnímám ženu a její krásu jako komplex vnějšího vzhledu a vnitřního vyzařování, jedinečného charisma.
Na první pohled mě zaujme, jak se žena pohybuje, jaký má vkus a cit pro soulad a estetiku, jak o sebe pečuje. Pak se zadívám do očí a obličeje, kde se dá číst jako v knize. Na výrazu tváře je vidět, jestli je žena se svým životem spokojená, dává sebe na první místo, i do jaké míry je spojená se svým egem a emocemi. Obzvlášť zloba, starosti, hněv a závist, na kráse nepřidá. Je ve tváři zapsána v podobě hlubokých vrásek a usouženého výrazu.
Oproti tomu žití v lehkosti, přejícnosti a radosti, obličej omlazuje. Vyzařuje vnitřní klid, pohodu a sem tam se objeví pár vrásek od smíchu. Takové ženy mají napůl vyhráno.
K přirozené kráse je vede sám život. Pak už jen trocha dobrého kvalitního jídla, hodně pohybu , pár cviků obličejové jógy, několik hýčkacích technik a masáží a hlavně spoustu radosti z toho, co pro sebe dělají….
Často kolem sebe vídám i jiné typy žen.
Žen, které podlehly tlaku společnosti a honbě za krásným vzezřením . Svou přirozenou krásu vyměnily za dokonalost a jemnou ženskost za umělý, často nic neříkající výraz ve tváři, ve které už lze obtížně číst. Častými estetickými zákroky se tyto ženy vzdaly své jedinečnosti a někdy i svého zdraví.
Neodsuzuji je, jen bych jim přála, aby se vrátily samy k sobě, své podstatě a nenechaly si okolím nic diktovat.
